Chceme štěnátko
Už asi dva dny pořádně nespíme. Sotva zalehneme představujeme si jak už tady za zítra bude. Doma je vše připraveno, ale stále přemýšlíme na co jsme zapoměli. Vzpomínáme jak to celé začalo...
Nejdříve se hlavou honí myšlenky - je to tak správně ? Opravdu chceme opět pejska ? Určitě ano. Skoro patnáct let jsme měli dobrmanku Barbie - nejmilejšího kamaráda na světě, se kterou jsme byli ve všem spokojeni. Po půl roce života bez psa jsme ale přišli na to, že bez psa už žít neumíme. Ne nadarmo se říká, kdo jednou psa má už bez psa nebude... Pětiletý Honzík i sedmiletá Anetka stále několikrát denně nosí ke stolu své plyšové pejsky a denně se nás ptají, kdy budeme mít pejska. Po půl roce nezbývá než věřit, že pejska znovu opravdu chtějí.
Barbie byla v životě našich dětí jedinou bytostí, která je nikdy nehubovala, nikdy jim nic nezakázala. Pokud jsme Honzíkovi něco zakázali, jeho kroky vedly k ní. Bárbince si Honzík vždy postěžoval, pokud cítil křivdu. Barbie se také za ta léta stala nejoblíbenějším polštářem dětí u pohádek. U dobré dobrmanky Barbie našly děti klid a pohodu. Dokázaly ji hladit hodiny a ona jim dokázala hodiny aportovat, nebo jen ležet, pokud se k ní chtěly přitulit.Nevezmeme si přece jen znovu dobrmanku ? Mě se moc líbí ... Přemýšlí jakoby náhodou nahlas žena. ... Barbie byla moc hodná a já bych chtěla znovu hodného psa, kterého bychom mohli mít v pohodě s dětmi.Výhody by to mělo - známe chovatele, výcvik - známe i nějaké psy a feny.Ale oba nás už učarovalo jiné plemeno - po kterém jsme pokukovali pár let. Uchvátili nás labíci v okolí. Především svojí povahou. Psi, které věčně vídám bez vodítka při hře s dětmi, či dospělými. Psi, které potkávám na dovolených, kde se jejich pánečci bez obav baví, zatímco oni si hrají s ostatními psy. Psi, kteří milují vodu, nespustí zrak ze svého pána, udělají vše co mu na očích vidí, dříve než to řekne. Psi, kteří milují děti a kterých se děti vůbec nebojí.
Kousek od nás bydlí asi dvacetiletý chlapec s labíkem. Denně je potkávám, denně je vídám z okna. Chlapec, mladý muž, jde se svým kamarádem Linkem. Obejdou celý trávník za našim domem. Na konci naší ulice se otočí a jdou zpět. Link jde na Flexi vodítku, které drží páneček pevně v ruce. Vyhnou se spolu všem dorážejícím malinkým nezbedům a nevychovancům na vodítku a důstojně kráčí k domovu. Několikrát denně. Den co den. Chlapec a pes na Flexi vodítku. A já každý den žasnu, obdivuji je a ženou se mi slzy do očí. Pes na Flexi vodítku a mě to dojímá ? Možná Vás to také dojme. Ti dva si dokáží svoji procházku užít tak jako málokdo. Link má svého pána, který by pro něj udělal vše na světě a pán má svého Linka. Link pro svého pána pracuje od rána do noci. Pán nevidí a Link je vodící pes. Pán je mladý muž, který studuje vysokou školu ( můj obdiv nezná mezí ) a svého psa venčí častěji než mnozí sousedé. Každý den jdou několikrát po stejné cestě, kterou dobře znají. Flexi vodítko každému napoví, jak moc chce páneček, aby z procházky Link také něco měl. Jistě ho to stojí mnoho soustředění na cestu, kterou nevidí, ale pro svého kamaráda ji denně absolvuje bez vodícího postroje...
Je rozhodnuto. Chceme štěně labradora, pejska, který dokáže pro svého pána bezmezně pracovat a jeho lásku mu denně opětovat. Štěňátko pejska, který jak si myslíme do rodiny patří. Hltáme veškeré informace na internetu. Čteme si vše o povaze labíka. Studujeme zkušenosti ostatních lidí. Pročítáme stránky chovatelských stanic, hledáme žluté štěňátko k odběru v červnu. Vše máme pečlivě naplánováno. Celý červen se můžeme štěňátku věnovat a od půli července do půli srpna ho vzít sebou na dovolenou. Líbí se nám všechny barvy labradorů - ale žlutá štěňátka ta nás tahají za srdíčko. Moc se nám líbí - dobře je znát jejich mimika. Volíme žlutou slečnu. S fenkou jsme prožili mnoho let. Zdá se nám, že fenečka je k dětem přítulnější a lépe zapadne do dění v naší pětičlenné rodině. Žlutého labíka pozná mnohem více lidí, než černého. Může později chodit s dětmi hrát si s balonem, bez toho, že by děsil rodiče svojí přítomností. Nevíme proč, ale většina našich známých černého labíka ani nepozná. Přitom žlutého znají téměř všichni - i to je důvod výběru žluté barvy.
Máme vybráno - žlutá fenečka Penelopa ( říkáme ji Peny ) ! Tak krátká věta, ale my měsíc dumali, kterou fenečku si vzít. Devět krásných štěňátek. Návštěvu chovatelů s labradořími miminky bych psal na recept všem těžce nemocným. Určitě by jim pomohla. Zážitek, po kterém v noci nespíme. Nakonec jsme zvolili tu co jsme chtěli od počátku. Fenečku, která nás fascinovala svým klidem a rozvahou. Profesorka mezi ostatními chlupáčky. Měsíc jsme ji sledovali u chovatelky. ( Moc děkujeme paní Krejčí za trpělivost ). Velké klidné štěně, téměř stále spící, obrovský kliďas. Nikdy nás nezapoměla přivítat, ale vzhledem k věku si také za chvilinku chtěla odpočnout. Pokud ji někdo ze sourozenců rušil, nevšímala si ho.... Až toho bylo příliš, postavila se na nožky, chytla pokušitele svými zoubky a povalila na záda. Poté si opět lehla, jakoby nic. Žádný rváč, prostě kliďas. Všechna štěňátka jsou krásná, všechna v pohodě, žádné se nebojí zvuků ani podivné návštěvy. Devět malých zvědavců.
Podruhé vezu ke štěňátkům manželku. Lenka koukne na štěňátka, chytne Peny do náruče. Přimazlí si ji na tvář a zbytek návštěvy si ji chová. Tuto chceme - a je rozhodnuto. Takové klidné mimčo. Nechá se chovat od cizího klidně 10 minut a ještě se tváří, jak se jí to líbí. Doma už tři čertíky máme, takže určitě chceme tuto klidnou umazlenou princezničku. Každou další návštěvu se jen ujišťujeme, že Penelopa je ta pravá ..... už nám proniká do srdíčka.Děti se nesmí nic dozvědět co nejdéle. Nevydrželi bychom s nimi. Každou hodinu by se ptali, kdy pro ni pojedeme. Anetka ve svých sedmi letech šetří na pejska a už prakticky o ničem jiném nemluví. Všechny, všechny své penízky schraňuje. Nekoupí si bonbony, odepře si cokoliv. Chce pejska.....
Voláme chovatelce - krásně nám to vychází - 1.6 na MDD si Peny přivezeme domů. Už zítra. Zase se pořádně nevyspíme. Nemůžeme se totiž dočkat.